Roveňsko aneb "Trauendorf"
(pověst a pravda z doby Josefínské)
Tam, kde se nyní rozkládá víska Roveňsko se ještě v polovici 18.století rozléval velký roveňský rybník, z něhož zbyla jen hluboká rákosím zarostlá kaluž Vorláček.
Roveňský rybník býval rybnatý. Ale po sedmileté válce byl vypuštěn. Byla zde založena bažantnice, jaká se již rozkládala nedaleko pod návrším „Na kostelíčku“ u Holic, kde vévoda Leopold Toskánský postřílel s mnohými šlechtici také až 3000 zajíců.
Tehdy v boji mezi vojskem rakouským pod Laudonem a vojskem pruským, které se vracelo od obléhání Olomouce, bylo po svedeném na ředických a holických stráních v roce 1758 zahnáno do jmenovaného rybníka mnoho ustupujících Prusů.
Rybník byl poté vypuštěn a změněn na bažantnici, kterou hlídal panský myslivec. V myslivně, jež tu stála na čísle 1 až do roku 1866, kdy vyhořela, byla vykonána za panování císaře Josefa II. Parcelace bažantnice a její díly byly postoupeny osadníkům z pruského Slezska.
Tehdy bylo úkolem státu zalidňovat vyklizené země, obyvatelstvo všemi cestami rozmnožovat a rolnictvo vymanit z nevolnictví. Tyto snahy si razily cestu nejen v Prusku, ale i v Rakousku za Josefa II. A tak vznikalo nové osidlování Čech. Louky, rybníky a zahrady byly přeměňovány na výnosnou úrodnou půdu.
Tyto hospodářské převraty zasáhly právě nejvíce kraj pardubický. Císař tu viděl mnoho půdy nevyužité a nařídil vrchnostenskému úřadu v Pardubicích, aby osadníkům, kteří tuto půdu vzdělávali, dal dědičný nájem. I poslal pan vrchní dotaz do obcí, zda jsou tam lidé, kteří by se chtěli usaditi na uvedené půdě.
Pantátové dali hlavy dohromady. Rychtář pak dobře přiříznutým husím brkem napsal panu vrchnímu krátký list, v němž bylo uvedeno: „Takových lidí, po nichž se mnoho vzácná vrchnost poptává, v jejich vesnici není.“ Pantátové se báli, že by pak měli málo dělného lidu, kdyby se jim podruzi a podělkáři usadili za humny jako noví baráčníci a chalupníci. Pan vrchní tuto odpověď poslal dál do Vídně. Ale tam se s tím nespokojili a sami povolali osadníky z pruského Slezska.
A tak se roku 1782 vypravilo ze sousedního hrabství Kladenského deset německých kamarádů na panství pardubické. Nebyli to žádní chuďasové, měli všichni dosti ke své obživě, ba někteří byli i zámožní.
Každý z přistěhovalců dostal z rozdělené bažantnice roveňské čtyřicet měr pole. Jenom na desátého se nedostalo, aby se nestala křivda, mělo se rozodnout losem, kdo z těchto deseti má odjet na jiné panství. Přistěhovalec, který si vytáhl prázdný lístek, odešel bez ptaní k Čeperce, kde se rovněž půda rozdělovala, a usadil se v Hrachovištích. Když vykopával na parcele kterou mu vrchnost vykázala pařez po borovici, našel tam hrnec peněz a tím si pomohl.
Devět kolonistů začalo ihned stavět. Zbudovali svá sídla v těch místech, kde dosud stojí. Později si zde založil bydliště i desátý osadník. Kromě půdy a dřeva na stavbu obydlí dostal každý peníze od vrchnosti na jednu krávu, vola a tu půjčku měl během let zaplatit.
Tak byla zalidněna část údolí pod Hořánkami a holickou strání. A tážete-li se, proč dali nové vísce jméno Trauendorf, povím vám ještě toto.
Když osadníci přijali své podíly z rukou přítomných panských komisařů a myslivec měl opustit svoje bývalé sídlo, tu byl velice smutný a plakal. I pravil vrchní Ťěnička: „Když náš myslivec pláče pro toto své místo a je tak smutný, bude se tato nová ves jmenovat Trauendorf – smutná ves!“
Toto jméno se udrželo podnes, vedle českého jména Roveňsko, odvozené od jména Rowina. Trauendorf, založený roku 1874, spadal pod zvláštního rychtáře a jeho obyvatelům se muselo německy číst evangelium i ohlášky. Pečeť Trauendorfu nese nápis: „Gemeinde – obec – Trauendorf“ a uprostřed obraz plačícího myslivce.
A tak plačící myslivec upomíná dál na jméno té vsi u Rovně i na dobu velkých snah a převratů společenských i právních – na dobu josefínskou.
